Duše a ego

…velmi zajímavý zápis provedený Olgou Techetovou během automatické kresby ...  velice inspirující diskuze mezi egem a duší…myslím, že stojí za přečtení :o)

 

 

Je tam obrovský smutek duše, která chce ven a chce svítit.

Sdělení duše (nemá v sobě emoce, má v sobě pouze lásku): "Není to fér, že jsem uvězněná. Nastal čas. Nevydírám. Pouze sděluji se vší vážností, že nadešel čas. Nechci ubližovat, nechci bojovat. Dívám se na své tělo a na vědomí s láskou. Vidím ve vědomí blok, něco se brání. Cítím v sobě tak hlubokou lásku, objímám celou bytost. Jenom potřebuji, aby mi vědomí bylo partnerem a ne oponentem. Uvědomuji si, že dosavadní stav vědomí přináší stabilitu, jistotu, řád do života. Ale už potřebuji pustit ke slovu. To neznamená, že se ztratí řád. Se mnou vstoupí Vyšší řád.

Jak se to dělá, pustit duši ke slovu? Ptát se svého srdce, vyciťovat. Vím, že do našeho rozhovoru se srdcem vstupuje ego, a to chce ubránit své území a své výsady. Chce rozhodovat. Je nutné vědomé rozhodnutí lidské bytosti pro svou duši, a ne pro své ego. Až to přijde, bude naše komunikace a vyciťování podstatně jednodušší.

Ego může sice vyhrát a po celý život mít navrch, ale ty jako bytost prohraješ příležitost. Je to ten nejtěžší zápas, který každá lidská bytost musí podstoupit.

 

Celistvá bytost se skládá z duše - ega - vědomí - těla.

Rozhovor duše s egem:

Duše: Cítím, že se mnou ego chce neuvěřitelně bojovat. Zkouší všechny možné způsoby, aby mě zatlačilo, bylo větší. Vidí ve mně nepřítele. Je mi to moc líto, protože nepochopilo moje poslání, které je mu nadřazené. Uvědomuji si ale, že právě tento náš protiklad dovádí lidskou bytost k celistvosti. V konečném výsledku vítězím já.

Ego: Týjo. Nafukuji se, jsem obrovské. Ne že bych se naparovalo, ale je mi dáno hodně prostoru. Říkám, co se má dělat, jak se to má dělat, aby to mělo grády. Užíváme si to s bytostí. Svědčí nám to. Jsme sehraná parta. Vidím proti sobě duši a ona je krásná. Cítím se reálně tak velké, jak velká je bytost - nepřevyšuji ji. Cítím, že nastává doba, kdy mám předat štafetu. Neříkám to s lítostí. Říkám to vědomě. Uvědomuji si, že to vše je naprosto v řádu, jenom nevím, jak se odevzdává štafeta. Vím ale, že rozhodnutí nezáleží na mně. Musí to přijít s bytostí, s jejím vědomím. Já jsem tu ve službě a jsem jen jednou částí bytosti.

Duše: Naplňuje mě, že jsem rovnocennou partnerkou. Nemám potřebu ego zatlačovat, ponižovat. Jsme oba ve službě celé bytosti. Mám ego ráda, patří ke mně, já k němu. Nejde odtrhnout, oddělit. To by umřel život, rozvoj, růst. Vnímám, že mě ego vidí, že je se mnou ve vědomém kontaktu a že jsme rovnocenní partneři.

Ego: Stále čekám na vědomé rozhodnutí bytosti. Vše se zastavilo. Čeká se. JSME.

Duše: něco bylo pročištěno, aniž je jasné, o co šlo (milost shora). Vyčkávání.

Ego: Uvědomuji si, že se předávání štafety teprve budu učit. Nejde to ráz na ráz. K dalšímu kroku a odevzdání mě posune vždy jen vědomé rozhodnutí.

Bytost: Uvědomuji si světlo a sílu duše a razanci ega a jeho schopnost prosazovat se v životě. Nemám strach ze života. Tam to umím. Pro mě se teď obě tyto moje části zrovnoprávnily. Mají pro mě obě stejnou důležitost. Duše je impulzem a inspirací, ego to pomůže prosadit a uvést do života. Super, to se mi líbí.