Láska nebeská, láska pozemská

Mám jeden problém, se kterým se snažím už asi 25 let nějak vypořádat. Neumím milovat. Tedy, neumím se pohybovat ve vodách, kterým se na Zemi láska říká.

Já vím, že vy máte samozřejmě skvělého partnera a s láskou nemáte žádný problém, pročež se vás tento článek moc netýká, ovšem občas je dobré nahlédnout do sfér, jak to mají jiní.
Mám problém. Miluju příliš, říkají někteří a hlavně některé, nemiluji skoro vůbec, říkají další. Jak správně tušíte, každá mluví zejména o své naplněnosti lásky, tedy o tom, jak moc miluje sebe sama ona. Faktem je, že příliš lásky může být druhým nepříjemné. Naprat to do někoho naplno...to nejde jen tak. Člověk na to musí být připraven. Láska, mimo jiné, ta skutečná, se vší naléhavostí odkryje, posvítí na bolavá místa toho, kdo je milován.

A tak mi to většinou ve vztazích nejde. Nejdřív jsem myslel, že je chyba ve mně. Že tam hrají roli takové vlastnosti, jako závislost, nebo třeba osamělost a že si tudíž tím něco substituuji. No, ano, ale ten podíl se nakonec ukázal ne příliš veliký. Prostě neumím milovat. Tedy, promiňte. Neumím milovat tak, abych vyhovoval lidem a jejich.. jak to říct.. pozemské představě o lásce. Chtěl jsem napsat přízemní, ale v tomto případě je to s tou pozemskostí stejně platné.

Povězme si, jak to zde lidé mají. Pokud jde všechno dobře, zamilují se do sebe. Tato akutní horká fáze trvá od cca 2 měsíců do nejpozději pl roku. Pak hormony, chemie, zpravidla opadávají. Lidé spolu většinou dál chodí, nebo žijí. Často se i vezmou. Často proto, že jsou přesvědčeni, že to půjde. Jenže.. z mnoha důvodů to postupně přestává jít. Důvodem je leccos. Názorové a výchovné rozdíly, jiné zájmy a záliby, jiné povahy, četnost potřeby sexu, atraktivita a sebevědomí toho či onoho partnera. A hlavně očekávání, v horším případě nucení partnera se chovat tak, jak chceme my, nebo tak, jak my považujeme za správné, že by se měl chovat. Někdy jsou důvodem i lidé, či příbuzní, kteří se kolem našeho partnera rojí.

A tak láska postupně vyprchává, lidé říkají, že už se nemají TOLIK rádi, nebo už se nemají rádi vůbec. Kam jejich cit zmizel? Nezmizel, nikdy tam nebyl.

A tak lidé začínají měnit partnery jako ponožky. Následují v rychlém sledu za sebou. Ano, je potřeba odbourávat karmu, začít opravdu natvrdo čistit, proto je nutné prožívat tolik příběhů. Partnerských příběhů, protože není na Zemi většího učitele, než jsou právě vztahy. Ó, šťastní ti mniši! Zatímco v minulosti prožil každý člověk za život jeden, maximálně třeba dva milostné vztahy, ještě naše babičky mi mohly vyprávět, toto množství absolvuje - zejména současná mladá generace - klidně třeba za měsíc a jsou tací, kteří i za týden.

Západní model partnerství navíc striktně zakazuje milovat ke svému partnerovi ještě kohokoli dalšího. Téměř všichni to dělají, ale oficiálně se to nesmí a praskne-li to, prasknutý obnažený vřed je pak terčem obecného pohrdání, je-li tzv. VIP, je samozřejmě povláčen i médii.

Připomeňme jednu zásadní věc, a to tu, že lidské vztahy vznikají nikoli bazálně na základě podobné přitahuje podobné, ale opaky se přitahují! I když platí vlastně obojí. Vysvětlím. Vztahy fungují čistě na základě napětí až přepětí. Mínus přitáhne plus. Samozřejmě, že oba partneři řeší stejná témata, ve kterých zaujímají opačné póly (Jenže oba extrémy leží jen těsně u sebe, pokud si představíte vše jako kruh). Takže zatímco je tedy jeden sebevědomý až moc, druhý není vůbec a to mezi partnery vytváří pnutí a napětí. A to v mnoha, mnoha oblastech. Polopaticky řečeno: čím více jste vychýleni, čím více potřebujete srovnat, tím více potřebujete partnera. A naopak. Doby, kdy potřebujete hodně srovnat, pominou, a pak je možné, že budete nějakou dobu, poměrně dlouhou dobu, nuceni kráčet sami. A pak, možná, ve velkém finále, přijde ten Onen. Jaksi za odměnu, že jste to zvládli. Nebude to už vztah napěťový, ale harmonický, doplňovací.

Vaše energetické pozice nebudou pevně stanovené, ale budou se volně přelívat. Zatímco jeden den budete dominantní, druhý den submisivní. Zatímco jeden den budete hladit, druhý den budete hlazeni.

Co vlastně dělá opravdová láska? Láska věří a důvěřuje. Láska dává nové šance. Láska hřeje a rozvíjí to dobré, co je v těch, které miluje. Láska si často brzy povšimne i toho špatného, možná jemně upozorní, ale když zůstane bez odezvy a bez reakce... nechá to být a trpělivě má odvahu zůstat připravena a být silná i ve chvíli, až se druhým dostaví následky vlastní nevědomosti - čemuž můžeme pro zkrácení říkat klidně neláska.

Láska k vám hovoří přímo a bez příkras. Přesto říká věci tak, jako by byla vámi. Jako by vnímala a cítila to, co taková slova ve vás způsobí.

A já jsem ale také zjistil, že skutečná láska.. vlastně ani není, nebo nemusí být vidět. Takový milující člověk vám nemaluje srdíčka. Neříká slůvka o tom, jak vás miluje, potřebuje. Možná vás dokonce ani nehladí. Co řku! Možná, že se s vámi dokonce ani nemiluje, nespí s vámi. Ale je tam pro vás, je tam s vámi. Vždy, když jste s ním, je vám dobře, lehce a bezpečno. Vždy máte pocit, že to tak nějak vše lépe zvládnete, máte pocit něčí přítomnosti. Víte, že kdyby cokoli, on přijde a pomůže. Takový člověk vás často inspiruje, nebo překvapuje. Takový člověk často myslí v intencích my, místo já. Takový člověk jde životem s vámi. Ne vedle vás. Ne za vámi, ne před vámi. Jde s vámi. Zří vás.

Ano, možná vám tuto lásku neposkytuje ani váš partner. Možná vám ji poskytuje třeba "jen" váš kamarád. A možná ani žádného takového milujícího kamaráda nemáte. Možná vám ji, aspoň jakýsi odvar, poskytuje někdo V.I.P. Někdo veřejně známý. Třeba nějaký politik! Ne, to byl vtip. Myslel jsem spíš třeba nějakého dejme tomu sportovce, nebo zpěváka. V těchto dobách je to vnímat stále více. Proč mají někteří lidé tak ohromnou popularitu? Namátkou, Madonna? Messi? Coelho? Anebo ať nechodíme daleko, doma kdo.. Karel Gott? Nebo třeba Jaromír Jágr? Ti lidé cosi vyzařují a je to dost možná právě láska, velmi často spojená s moudrostí. A pokud ani to ne, možná vám ji, jako ten poslední, a vlastně první, vyzařuje ten, kterého jste si vzali domů, abyste se o něj mohli starat. Ano, váš domácí mazlíček vám vrací něco, co má k bezpodmínečné lásce mnohdy opravdu velmi blízko. Jenže co naplat, mít doma domácího mazlíčka, místo lidského mazlíčka, znamená často přímo ukázkový blok a strach z lidí. Nebo neschopnost milovat. To především. Je to smutné, že mnoho seniorů na západě žije pouze se svým domácím zvířecím miláčkem.

Ano, lidská láska totiž není vůbec odvislá od toho, kdo ji přijímá a jak ji vnímá, ale přece od toho, kdo jí vysílá. Není odvislá od toho, zda jsou oba metr od sebe, nebo vzdáleni 100 světelných let. Pravá láska neplní očekávání těch, kteří ji očekávají, ale často se - z lásky - zachová přesně naopak, a přesto je správně. Prostě proto, že ctí, že nejvyšším lidským dobrem je duchovní růst. Protože často vidí My, místo Já.

A tak sleduji už s mírným úsměvem u svých známých, nebo třeba na facebooku, jak procházejí novými a novými vztahy. Jak dělají znovu stejné, nebo jiné chyby. A zjišťuji, že vztahy nejsou cesta pro ty, kteří se chtějí vydat opravdu na Cestu. Tedy, možná jsou cestou pouze pro zcela nezkušené a pak velmi zkušené. Jenže někde mezitím se ocitá stále více lidí.

Znám hned několik svých známých, kteří se "špatným partnerem" dostali pryč z oběžné dráhy. Prudce uhnuli z cesty. Zatím se jim nic extra neděje. Jsou šťastní. Zatím. Ale jejich tváře, jejich oči prozrazují, že je zle.

Přijde mi to jako spirála reinkarnací. Jde buď jít ze života do života, chyby opravovat jen málo, nebo vůbec ne, a točit se v kruhu. Stejně tak se vztahy. Anebo udělat razantní krok, zaplatit značné výkupné a vystoupit ze všeho zcela. Vyvázat se, osvobodit se.

Tím, že milujete druhé, staráte se o ně, pečujete o ně, máte na mysli (nebo na srdci!?) jejich blaho a dobro, dostává se zpětným odrazem láska i k vám. I to je cesta. Často používaná ve vyšších dimenzích, páté i šesté. Něco podobného jsem kdysi očekával i zde, na Zemi. A tak jsem miloval, pečoval, piplal své partnerky. Dodával jim odvahu, moudrost, to však většinou měly, a tak vlastně jen energii a sebevědomí vykročit. Vykročit ze zajetých kolejí. Mluvil jsem s nimi o naději budoucnosti, místo o traumatech minulosti. Přesto, když přišla řeč na minulost, snažil jsem se trpělivě naslouchat. A jsem rád, že u většiny z nich se mi to zcela podařilo. Dnes jsou z nich skvělé ředitelky, skvělé terapeutky či učitelky, nebo herečky. Nebo prostě jen smělejší lidé, kteří se víc a víc vidí, tak jak jsou, a hlavně, milují.

A nutno jedním dechem dodat, že ony moc dávaly mě. Většinou nevěděly a činily to nevědomě. Příliš netušily, co přesně je na nich hodno obdivu, často to ani nedávaly na odiv a já to přesto na nich miloval. Netušily, že to potajnu studuji a že to jednou tolik zužitkuji. Čím bych byl bez všech těch asi 12 žen? Dodnes na všechny ty "své" ženy vzpomínám a nosím je ve svém srdci, přestože se v podstatě s žádnou z nich, až na maminku mého potomka, k mému smutku, nestýkám.

Vlastně je to zvláštní, zatímco ty minulé ženy mi chybí, ta minulost, kterou jsem prožil, mi chybí, stýská se mi po nich a není dne, abych si na některou z nich nevzpomněl a nepovzdechl. Ale naštěstí už už se mi nestýská po nějaké té, která (ne)přijde v budoucnu.

Ono totiž ruku na srdce. Být milován jednou ženou je skvělé. Ale milovat pět lidí? Milovat jich deset, třicet, padesát? Zůstat svobodný v tom, že miluji milión bytostí, nebo dokonce šest a půl miliardy?! To je zcela nesrovnatelné. To je nepopsatelné. Grandiózní. Famózní. Omračující.

Miluji vás. Tolik, že vás nechci hloupě ztratit třeba tím, že bych se do vás zamiloval.

Jestli mi tedy rozumíte. Pokud ano, věřím, že mi odpustíte, že po 25 letech snah s někým být, někoho najít, někoho milovat, jsem ho konečně našel - a svou lásku odevzdávám plnými hrstmi sám sobě. Tedy, snažím se o to. Sebe piplám, sebe povzbuzuji, sebe inspiruji, a sebe respektuji. V sebe věřím, stejně jako věřím, že se to k vám tím odrazem nějak dostane. Anebo již dostalo. Neboť všichni jsme Jeden, všichni jsme jen malé součástky Boha.

Ó ano, Boha. Toho miluji ještě více, než sebe. Je veliký a milosrdný, spravedlivý. Každému rozdá přesně takové karty, se kterými se má naučit hrát.

A tenhle život je vlastně jen další méně či více důležitý mžik na cestě k Němu.

Je zcela jedno, zda sami, nebo společně, je zcela jedno, zda rychle, nebo pomalu. Jde o to si tu cestu užívat a kráčet po ní vědomě. A to jde ve všech těch případech.
Odevzdávám se Jemu, neboť On v každý moment ví nejlépe, kudy má vést má cesta. Cestu jednotlivce, i cestu společnou, už beru zcela s pokorou a rád, ať již mi bude předepsána jakákoli z nich. Jsem si totiž již jist, že mi hodně dá. A má budoucí možnost milovat mnoho žen, ale i mužů snad zůstane, na rozdíl od minulosti, svobodně zachována. Třeba tím, že miluji sám sebe.

Ať se to daří i vám všem ze srdce a z čiré lásky přeje,

Váš jiří maria mašek >> www.osud.cz

Tým Ze-Mě děkuje autorovi za poskytnutí článku v rámci spolupráce díky našemu nástroji "Otevřená redakce". Pokud též máte zájem tímto způsobem publikovat Vaše tvůrčí projevy - texty, básně, videa, obrázky apod. - ozvěte se na >>casopis@ze-me.org
Těšíme se na spolupráci.