Příběh odvážné ženy Lucie

Psát o sebevědomí ? Myslím, že je to ode mne ta největší troufalost. Můj příběh začíná v mých 19 letech, kdy jsem poznala svého muže. Právě jsem se rozešla s přítelem se kterým jsem byla 3 roky. Byl to můj první chlap a byl úžasný, jen na můj vkus dost žárlivý a jeho podpora mojí osoby spočívala v neustálé ponižování v domnění, že mě to posílí. Jak jste jistě pochopili, neposílilo, naopak. Stala se ze mě zamindrákovaná ženská. A proto jsem musela s tohoto vztahu pryč.

Když jsem poznala svého muže, bylo to na dovolené. Byl úplně jiný než můj bývalý přítel. Usměvavý, pozorný, každou mou chmuru dokázal jedním slovem, nebo gestem zlikvidovat a to bylo přesně to co jsem potřebovala. Zjistila jsem, že žije 180 Km od mého bydliště a ani to nám nezabránilo se do sebe zamilovat a po nějakém tom roce dojíždění se i domluvit na společném bydlení. Pronajali jsme si rodinný dům a i když jsem se zprvu bála, že společné soužití bude pro mne náročné, neb jsem si nedokázala představit, že by manžel přiložil ruku ke společnému dílu, mýlila jsem se. Bylo to tak krásné, že jsme se (po 7 letech) rozhodli se vzít a to na magické datum 9.9.1999 (k devítkám se ještě vrátím) . Až neskutečně jistě bude znít, že jsme o svatební noci počali naši dnes už 12tiletou dceru. Tím však moje idylka končí.

Nejprve jsem měla veliké potíže v těhotenství a zdálo se, že ho budu muset ukončit, ale potom naštěstí po domluvě s genetikem jsem podstoupila vyšetření a zjistilo se, že vše je OK. Tím mé trápení, ale teprve začalo. Po ujištění lékařů, že vše bude v pořádku se mi manžel odcizil. Přestal chodit domů a když přišel, tak ve stavu že by člověk brečel. Alkohol a hazard byl jeho život a to jen proto, že ho svedla moje „kamarádka“. Nikdy už se mi nepodíval do očí a nikdy mi to přímo nevysvětlil. Byla bych ochotná udělat cokoli co by mi vrátilo můj sen, mé štěstí (úplnou rodinu) zpět, ale na to jeden nestačí. Byla jsem v šestém měsíci rizikového těhotenství, když mě manžel oznámil, že se semnou rozvede. Chtěla jsem to nějak vyřešit. Chodili jsme do poradny, ale nebylo to nic platné. Nemusím Vám jistě říkat jak to bylo těžké a bohužel jsem to bez léků na nervy nezvládla.

V sedmém měsíci těhotenství jsem začala rodit a jen velkou snahou doktorů jsem neporodila předčasně. Jak jsem již psala o devítkách ty první mi štěstí nepřinesly, ale tyhle druhé ano a to největší. Dcera se narodila 31.5. v 9 hodin 9 minut. Zdravá a krásná. Z porodnice jsme se všichni ještě vrátili do domečku, ale ani přítomnost miminka manžela nedonutila nevodit si domů kumpány, nehrát karty do rána a nebýt ve stavu, který není důstojný lidem. Vydržela jsem to tři měsíce a potom sebrala své a dceřiny osobní věci a odstěhovala jsem se k rodičům. Vše co jsme měli jsem tam nechala a přála si, aby tam hlavně zůstaly ty ošklivé vzpomínky.

Bohužel, jak už to tak bývá, nezůstaly.

Dnes už tak nebolí i když jsou ve mně asi víc než si chci připustit. Dnes chápu co je to zlomené srdce a omlouvám se všem mužům, kteří přišli po mém muži, že mě chtěli milovat a já jsem také strašně chtěla, ale bála jsem se že je ztratím jako exmanžela a ta představa zničila vše hezké co mohlo být.

Proč ale píši článek o sebevědomí ? Myslím, že ho mám. Jen ho neumím uplatnit ve svém citovém životě a možná nikdy nebudu umět, ale po strašně dlouhé době jsem začala dělat něco, co mě strašně baví a co mi dává velkou radost, sílu a štěstí. Začala jsem znovu zpívat. Je to víc než 15 let, co jsem naposledy stála na podiu a dnes plna nadšení a citu, tam stojím znovu a v tu chvíli jsem šťastná a sebevědomá. Ne na to jak to dělám, ale na to jak to cítím. Chtěla bych strašně moc žít ve vztahu, je to můj nejvroucnější sen, ale ten (doufám že jen zatím) není v mých silách, ale chtěla jsem tím jen říct, že každý můžeme žít pro něco krásného a být šťastný i když to co si strašně přejeme zatím nemáme. Těším se a doufám, že to přijde. Zatím budu zpívat a snažit se rozdávat radost.

Hodně šťastných chvil každému. Lucie.