Spokojenost versus Štěstí

 

 

Všichni lidé hledají štěstí. Mnoho z nich ale netuší, co štěstí vlastně je. Štěstí je duševní stav blaženosti. Jedni je hledají v tom, že dosáhnou nějakého velkého úspěchu. Jsou na sebe pyšní, dosáhnou společenské prestiže, obdivu a chvíli se "koupají" v tom nádherném pocitu štěstí. Chvíli. Jiní je hledají v tom, že si pořídí všechno, na co si jen pomyslí, veškeré pohodlí a všechno, co se dá koupit, včetně krásných dovolených, zážitků a mnohdy i lidí, co jim jsou oddaní nebo jsou na nich závislí. Jsou hrdí, že mají všechno, co ostatní mít nem ohou a chvíli se "koupají" v pocitu štěstí. Vždy, když si pořídí něco nového. Jen po nějakou chvíli. Další je hledají mimo hmotný svět tím, že pojídají houbičky, kouří marihuanu či opium, píchají si jakoukoli drogu, propadnou alkoholu.. Bezprostředně poté nebo i po nějakou delší dobu se cítí být odříznuti od "běžného" života, jsou jinde, jsou volní, jsou šťastni. Ale jen po určitou dobu. Lidi závislí na sexu jsou na tom stejně - orgasmus přináší uvolnění, člověk má v tu chvíli "prázdnou hlavu", nemyslí na nic a na nikoho, jen je a je šťastný. Pár vteřin. Protože je to krásné a oni to chtějí pr ožít znovu a znovu a jinak toho nedokážou dosáhnout, chtějí sex často, někteří až chorobně často. Všechno je to jen ukázka štěstí, jen ochutnání toho pocitu, který vyplní v člověku každou skulinku, nezbývá ani kousek volného místečka na negativní pocity smutku, strachu, žalu a podobné. Tento stav štěstí způsobí, že člověk zapomene na strasti, na to co musí a co nesmí, na všechno co je kolem něj. Způsobí, že vše je krásnější, barevnější, voňavější, chutnější, veselejší… Jako by si člověk nasadil ty pověstné "růžové brýle", skrze které šťastný člověk na svět hledí. Ony existují, vě dět, kde a jak je hledat…

Kdo je má? Především zamilovaní.Jak to? Jsou prostě zamilovaní. Mají lásku. Láska je vlastně dveřmi ke štěstí. Láska jsou ty růžové brýle. A je naprosto jedno, jestli milujete druhého člověka, nějaké zvíře, svoji práci, své hobby nebo sebe samotného. Ale musí to být láska. Lásku si nelze koupit, vybojovat, vyvolat drogou nebo sexem. Láska je pramen, který vytryskne, když má vhodné podmínky. Když mu neleží v cestě blátem a pískem slepené kamení jako hradba kolem vašeho srdce. Láska může kupodivu vytrysknout tam, kde se v člověku nachází jako veliký balvan strach z lásky. Láska může vyt rysknout tam, kde jako spousta kamení leží spousta strachů ze spousty věcí… pokud mezi nimi neleží písek a bláto, které tam někdo během času pěkně nanese a upěchuje do tvrdosti betonu. Takovým blátem je závist, zášť, pomstychtivost, nepřejícnost, .. A zrnky písku v něm jsou ještě pro upevnění hradeb žárlivost, touha vlastnit, nechuť odpouštět. A nejhorším lepidlem v tom všem je nenávist - k druhým a především k sobě. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že nikdy nemohou být šťastni, pokud nebudou mít rádi sami sebe. Spousta lidí řekne: Ale já se mám rád. - a přitom v osobním životě dobrovolně trpí, jen aby nezranili někoho jiného, kdo je citově vyd& iacute;rá. Mnoho lidí si tohle vůbec neuvědomuje, ačkoli jsou ve vztazích, kde denně slyší: "Kdybys mě měl rád, tak pro mě uděláš tohle nebo tamto." Spousta lidí tvrdí, že se má rádo a přitom, je zůstává ve vztazích, kde by dobrovolně nebyli, nebýt společenského postavení nebo peněz, které tím získají. Valná většina lidí, kteří tvrdí, že se mají rádi, dělá především to, že se chtějí zavděčit někomu jinému nebo se nechtějí postavit zaběhnutým společenským zvykům, které tu jsou "již po generace" - a po generace jimi lidi trpí.

Takový člověk řekne: "Já jsem spokojený. A spokojenost ve všech směrech - to je vlastně štěstí." Je to ale jen předsíň štěstí. Být spokojený znamená mít vše, co potřebuje tělo k životu tady na zemi. Mít kam hlavu složit, mít práci a tím i peníze na pořízení si potřebných věcí, mít co jíst, mít někoho, díky komu si nepřipadám tak sám, pořídit si děti, aby vyplnily náš čas mezi prací a spaním, mít koníčky a přátele, abychom zažili něco pěkného ve volném čase, když se nezabýváme dětmi.. To je spokojenost. Žádné velké euforie, pěkně poklidný život bez komplikac&ia cute;, jistota a zázemí. Kdo to nemá, považuje to za štěstí. Kdo to má, časem mu to připadne jako samozřejmost a ještě něco mu k tomu chybí. Co je to NĚCO? Třešinka na dortu? Proč z takových krásných klidných rodin utíkají tátové k milenkám nebo mámy k milencům. Proč z takových spokojených rodin utíkají děti za kamarády, se kterými pak pijí alkohol, jedí drogy nebo se nezřízeně oddávají sexu? Protože ačkoli jsou spokojení, nejsou šťastní.

Spokojenost není štěstí. Spokojenost je zabezpečení těla pro život tady na zemi. Ale duše potřebuje něco jiného. Duše touží po štěstí a proto hledá lásku. Duše, ikdyž jsou tělo a rozum spokojeni, hledá stále cestu ke štěstí a proto najednou nasměruje člověka tam, kde cítí, že je veliký proud lásky, který by mohl probořit tu hroznou hradbu společenských norem, které si vymysleli lidé, udusali je staletími a drží v zajetí sebe samotné. Všechny duše, které nejsou šťastné, to cítí a hledají cestu ven z toho předsálí štěstí, hledají ty dveře, hledají lásku, která by je ke štěstí dovedla. Kde není l áska, může být spokojenost, ale není tam štěstí. Proto je spousta partnerů udivena, že tak dlouho spolu byli spokojení, takové krásné manželství to bylo, nic jim nescházelo a on? - si nakonec najde "takovou fuchtli" a je ženě nevěrný.. Proč asi? Není to jen doména mužů samozřejmě, i ženy se z ničeho nic zamilují a dokonce boří mosty, odcházejí od mužů. Traduje se většinou, že ženy, když se zamilují, tak je to otázka srdce a vztah jde "do kytek". Konec - rozvod. Zatímco muži, ačkoli se zamilují, vztah kvůli tomu neboří, nanejvýš jsou ženě nevěrní. Co je čestnější z hlediska morálního? Podvádět nebo se rozejít a začít nový život? Proč ženy častěji boř& iacute; vztah a muži častěji zůstanou ve spokojeném vztahu a "jen" podvádí? Protože většina žen víc poslouchá svou intuici. Intuice je hlas duše, která nás směřuje někam, kde nám bude líp. Možná ne z hlediska těch druhých, protože budeme chudší, nebudeme mít to prestižní postavení a ztratíme některé známé. Ale z hlediska duše se lépe mít budeme, protože se oddáme lásce a budeme konečně šťastní. Ženy se většinou naučí poslouchat intuici díky mateřství, protože mezi ní a dítětem existuje intuitivní vnímání, telepatie. A přesně takové vnímání mají mezi sebou opravdu se milující lidé. Mnohdy nepotřebuj&iacu te; slova, jaksi cítí pocity toho druhého, stačí jim, že spolu jsou, že souznějí a jsou šťastni. Proto žena intuitivně jde za "hlasem svého srdce", boří mosty a ví, že tím víc získá než ztratí - duševně. Ne každá samozřejmě, záleží na tom, jak která žena je nakloněna této intuici, v jakém prostředí vyrůstala a jak moc má v sobě zakořeněny morální zásady, které jí nacpaly do hlavy její rodiče a prarodiče. Některá neposlechne a zůstane, raději lásku oželí a zůstane ve vztahu bez lásky, ve spokojeném vztahu bez lásky, kde má všechno, ale není šťastná. Proč? Protože nemá dost ráda ani sama sebe, aby se vzepřela tomu znám&ea cute;mu: "Všude je něco, co ti doma schází?" Co na tom, že je manžel pozorný a že hodně vydělá, co na tom, že mají barák, auto, chalupu a každý rok báječnou dovolenou v zahraničí, když s ním spí jen proto, že je to její manžel, ačkoli třeba hodný kamarád a otec jejich dětí, ale do sexu s ním se jí moc nechce, takže jí každý večer bolí hlava nebo žaludek. Co na tom všem, když prochází krásně zařízeným domem, když se v něm cítí spíš uvězněná jako ve zlaté kleci, kde mřížemi je strach odejít, strach z následků, strach z finanční nejistoty, strach z reakce příbuzných a známých? Co má ze života, když tohle v&sca ron;echno jí připadá tak prázdné, když jí to nepřináší radost a štěstí, protože tu chybí láska? Ta energie, která člověku dá sílu hory přenášet a projít i největší bouří.. A muži? Do mužů v naší společnosti už od mala cpou takové nesmysly, jako že city jsou slabost a láska neexistuje, takže v ní nevěří. Hodně mužů považuje skutečně za štěstí, když najdou ženu, která se postará o ně, o děti, o domácnost a ještě vydělá peníze. To je pro muže štěstí. Když se ale navzdory svému přesvědčení zamilují mimo tento spokojený vztah, většinou si jen milenku kvůli těm krásným pocitům, co zažívají, vydržují a vzt ah tají buď do té doby, než se na to přijde nebo dokud je zamilování nepřejde nebo dokud to milenka toleruje, než začne s tím, aby se rozvedl. Mnoho mužů vycouvá z mileneckého vztahu, když milenka začne "tlačit na pilu" a chce, aby se rozvedl, protože má za to, že za pár let to s ní bude stejné jako s manželkou, tak nač ty změny. Mnoho mužů ukončí milenecký vztah, když na něj manželka přijde, aby neohrozili spokojené manželství a učinili společenským povinnostem zadost. Oba tyto případy ovšem v muži zanechají pocit, že přišli o něco příjemného - o co asi? O lásku a o štěstí. Většinou své nevěry opakují, protože spokojenost opravdu neznamená, že člověk je šťastný a tak to št ěstí, zvláště když je již ochutnal, znovu hledá. Posledním případem je milenecký vztah, který sám od sebe po čase vyšumí. A to je stejné, jako když se dva svobodní lidé potkají, chodí spolu a poznávají se, zamilování buď po čase vyprchá a nebo se ukáže, se spolu ti dva souzní a láska se prohlubuje a získává na kvalitě. Ale je tu veliké ALE - k poznávání se a prohlubování vztahu je zapotřebí společných zážitků. A to v tajném mileneckém vztahu dost dobře nejde. Tam se společné zážitky scvrkávají na sex a maximálně na schůzky na pár hodin, během nichž stejně musí být někde skryti. Nejsou společné zážitky, n ení vývoj. Takže ačkoli by se souznění za normálních okolností mohlo prohlubovat a vztah vyvíjet, za stavu tajného milenectví to nejde a jeden nebo druhý tento "pat" ukončí, protože jím trpí. V tomto případě tkví jedna z největších hrozeb pro muže - když to takto nechápou, pak se utvrdí v tom, že láska stejně neexistuje, takže proč něco měnit. A vrací se do spokojeného manželství bez lásky. Většinou oba aktéři cítí, že přišli o něco příjemného a krásného - o co asi? O lásku a o štěstí.

Nechci svou polemikou omlouvat nevěrníky. Chci poukázat na to, že lidé neposlouchají svou intuici, hlas své duše, která směřuje v životě ke štěstí a tak nám někdy postaví do cesty hodně zapeklité situace, které musíme řešit. Pokud je neřešíme, neposloucháme svou intuici a stagnujeme, nedosáhneme svého štěstí, ke kterému nás pouští jakoby dveřmi do jiného pokoje láska. Láska bezpodmínečná, která není založená ani na majetku ani na postavení ani na ničem z tohoto světa. Možná to všem ateistům přijde divné, ale láska je prostě stav duše, který nelze získat ničím hmotným. Hmotnými statky lze získat obdiv, respek t, uznání, ale ne lásku. Láska nás nasměruje tam, kam duše chce, aby prožila štěstí. A ačkoli se to může zdát všem okolo naprosto absurdní, ona ví, co dělá. A člověk, který lásku "má", který v ní žije a je šťastný, ten nemá potřebu se ohlížet jinde. Takoví lidé nejsou nevěrní, protože když štěstí zažívají, nemají potřebu je hledat jinde.

A pokud se vám zdá, že znáte někoho, kdo byl opravdu zamilovaný do své ženy ( či muže ) a přesto potkal někoho, kdo jej svedl a pak tvrdil, že to nic neznamenalo, že miluje svou ženu a že ji opustit nechce, pak je to možné - protože lidé jsou různí a díky tomu, v jakém rodinném prostředí vyrůstali, tak považují za "lásku" různé stupně přátelství. A pro přátelství je typické, že jeden druhého neomezuje, milovat přítele znamená mít opravdu krásný a jedinečný vztah a pokud se takto milující přátelé vezmou, pak v tom přátelství pokračují, jsou si oporou a mohou být maximálně spokojení. Ale pokud se komukoli podaří "svést" p artnera z tohoto vztahu, je to známka toho, že možná visí na klice u dveří s láskou, ale ta není dostatečně silná, aby otevřela dveře ke štěstí. Nelze svést nikoho, kdo nechce, to by bylo znásilnění. Spíš je to tak, že se umí díky dlouholetému drilu tak ovládat, že pouze sklenička alkoholu pustí ke slovu duši a intuice promluví. A on najednou zatouží "zkusit štěstí". Pro jeho společenský život to ovšem z jeho pohledu materialisty nic neznamená. Ale vždycky, když si na ten okamžik vzpomene, příjemně ho "zašimrá" v podbřišku. A buď se vyhne alkoholu ve společnosti svůdných dam, aby znovu nepodlehl, nebo si naopak začne častěji dávat tu dávku alkoholu, která v něm odbourá to "hlídání se" a on si dovolí podlehnout a znovu zažít tu slast - tu ukázku štěstí.

Společnost dlouhými lety vypěstovala v člověku mylné přesvědčení, že když spolu dva chodí dejme tomu dva roky, je to vážná známost a většinou to v očích ostatních znamená, že je to ten správný pár. Příroda ví, že dva roky trvá, než docela opadnou chemické reakce euforigenů, které způsobují stav zamilovanosti a pak se teprve začnou ti dva na sebe koukat střízlivýma očima a poznávat skutečný stav věcí, skutečnou povahu toho druhého. Mnohdy je to již v době, kdy spolu již mají dítě, nebo je aspoň na cestě a společenské normy udávají povinnost se vzít a zajistit dítěti bezpečný domov. V tomto případě domov bez lásky, jestliže rodiče poznají, že vzt ah byl jen chemické zamilování, jen rozmnožovací pud pro zachování dobré imunity dítěte. Dítě z tohoto vztahu může být skutečně evolučně na lepší úrovni než oba rodiče. Ale pokud mu nemohou dát do vínku ještě ukázku, jak vypadá láska mezi rodiči, měli by se přátelsky rozejít a vycházet spolu dobře, ačkoli spolu nebudou. Když se vezmou jen kvůli dítěti, z povinnosti dané společenskými normami, pak mu přichystají jen ukázku přetvářky, dobré snahy o spokojený vztah. O spokojený vztah bez lásky. A dítě vyrůstající v tomto vztahu jednoho dne začne z domova utíkat a hledat lásku. A rodiče řeknou: "To máme za všechno, co jsme pro něj udělali. Kvůli němu js me spolu zůstali, aby měl domov a zázemí, a on se nám takhle odvděčí." Co čekali? Vděk dítěte? Z jakého titulu? Sami neuměli poslechnout intuici a zachovat se správně a po dítěti chtějí, aby se přetvařovalo a dělalo to samé? Pokud v něm vypěstovali pocit méněcennosti, půjde pravděpodobně v jejich šlépějích. Pokud se má rádo, půjde svojí cestou, navzdory tomu, že mu to budou třeba rodiče vyčítat. Neměli se obětovat, měli udělat to, co cítili. I dítě, které má rodiče, co spolu nejsou, ale milují je, dají mu to najevo jak nejčastěji to jde, vycházejí spolu dobře právě proto, že spolu nejsou a třeba si najdou jiné partnery, se kterými jsou šťastni a to dítě to vidí a chápe, může vyrůst ve spokojen&e acute;ho a vyrovnaného člověka, kterému je jasné, že zamilování není ještě láska a všechno má svůj čas. A spokojenost je spokojenost a štěstí je štěstí a že to nejí jedno a to samé. A láska že v tom hraje hlavní roli.

Buďte šťastni i spokojeni