╰დ╮❤╭დ╯ZAPNĚTE SI VZTAH SPRÁVNĚ ╰დ╮❤╭დ╯
31.01.2013 11:34
╰დ╮❤╭დ╯ZAPNĚTE SI VZTAH SPRÁVNĚ ╰დ╮❤╭დ╯
Vztah je jako zip. Tvoření vztahu je jako zapínání zipu.
Potkají se - on a ona - a každý má svůj život, který doteď žil. Někdy vstává, někdy jí, má nějaký hudební vkus, líbí se mu nějaké barvy, má ...nějaké koníčky, kamarády, má vztahy se svou vlastní rodinou, má nějak uspořádanou kuchyň a vůbec domácnost, má svůj režim dne, má své zvyky a někdy i zlozvyky. Každý máme něco :-)
A nyní se sejdou, vezmou se za ruce, chytne je to u srdce a oni se rozhodnou, že to spolu zkusí ( sepnou spodní část zipu třeba u bundy jako příklad ) A nastane fáze zapínání zipu, zoubek po zoubku jede jezdec nahoru, zoubky do sebe zapadají. Například mají rádi stejnou muziku, mají podobně laděné koníčky, rozumí si se svými kamarády a třeba s rodinou, mají podobně zařízenou kuchyň či domácnost vůbec.. to jsou stejné věci, které do sebe zapadají samy od sebe. Zapadat mohou i rozdílné věci - např. každý vstává do práce jinak, jeden dělá od 8 hodin, tak déle spí, a druhý od 6 hod., tak vstává dříve - a ráno si v koupelně nepřekáží a proběhne to hladce. I to jsou plusy do vztahu. A zip se pěkně zapíná, nedrhne...
Jenže může nastat situace, že v životě jednoho je něco dost zásadního, co vztah může velmi ovlivnit, znekvalitnit či rozviklat ( na jedné straně zipu chybí zoubek ). Může jít i o tak "banální věc", jakou je chybějící láska k sobě samému. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě normálního člověka, ale lidé, co jí nemají, všechny ty ostatní nazývají sobci. Je to proto, že ostatní žijí pro sebe a ty druhé přibírají k svému životu jako bonus a jsou za to rádi. Zatímco člověk, kterému sebeláska chybí, žije pro někoho, obětuje se pro něj, ať je to partner nebo děti, či dokonce rodič. Neumí žít svůj život, nedovolí si to, má z původní rodiny vsugerováno, že je potřeba žít pro někoho a svoje touhy a přání potlačit, protože je to sobecké. NENÍ !!! Sobec je ten, kdo získává cokoli na úkor druhého člověka, když mu ubližuje, aby něco získal, když ho omezuje, aby něčeho dosáhl, když jej shazuje a pomlouvá, aby vypadal lepší. To je sobectví. Ale když si vyjdu s kámoškou na víno a zdržím se tam do rána, protože si máme co říct, či se začne tančit a já se dobře bavím, zatímco zatrpklý partner doma čučí na nudný seriál a hulí jednu cigaretu od druhé, protože si neumí jinak vyplnit volný čas, tak to není sobecké. To je sebeláska. A když někomu chybí, začne omezovat toho druhého svou nadměrnou péčí, začne jako správný manipulátor házet hlášky jako např. "kdybys mě měl rád, tak se nikdy nejdeš sám bavit, ale budeš tu se mnou" apod. Nebo trochu nevinnější: "tak jdi, já to tu nějak přežiju". A pak partnerovi během dvou hodin pošle 5 sms, kdy už přijde domů, že je tam tak sám.... To je citové vydírání na základě neschopnosti být sám se sebou a zabavit se, čímkoli - od pletení, lepení modelů, přes jízdu na kole až po cvičení v nějakém kolektivu. Někdo by dal nevím co za to, kdyby měl od partnera na chvíli pokoj, aby si mohl 2 hoďky číst... například. No a tak tenhle chybějící zoubek v tom pomyslném zipu najednou musíme ve vztahu řešit.
Jsou dvě řešení:
- buď s tímto partnerem být nechci a rozejdu se s ním, protože už vím, co může následovat ( závislost partnera, výčitky, dokonce to může dojít až k domácímu násilí, když je jeden čím dál tím víc závislý na partnerovi, který je čím dál tím víc rozlítaný a má hodně přátel )
- nebo tento zoubek můžeme přeskočit - ono to jde, zapnout to, když si teď dáte hodně bacha, opatrně přiložíte obě půlky k sobě a co nejopatrněji přejedete jezdcem až k dalšímu zoubku. Pak už se zip zapíná zase dobře a vše vypadá, že je dokonáno, že jsme přestáli tuto jednu záludnost a vztah máme vytvořený ( zapneme zip až ke krku ) - pokud se objeví ještě další chybějící zoubky, uděláme s nimi totéž ( např. jeden má rád zvířata a druhý je nesnáší, nebo jeden chce děti a druhý ne, nebo obyčejné - jeden má rád doma ticho a druhý nemůže v tichu vydržet ani minutu )
Tak máme zapnutou bundu i vztah. Jdeme spolu životem a je nám pěkně teplo, hřeje nás láska a pomyšlení, že máme toho pravého. Jenže v každém životě nastanou i krušnější chvíle. Můžeme počítat s tím, že se neshodneme s rodiči, ve výchově dětí, rozbije se nám víc spotřebičů najednou nebo nám někdo nabourá auto, jakékoli neshody s bývalým partnerem a potřeba podpory od současného partnera, ztráta zaměstnání, cokoli... Může nastat jakákoli napnutá situace v životě partnerů, která působí jako vichřice, vánice, ledová sprcha, při které se choulíme, přetahujeme se v bundě nebo i o bundu, různě napínáme zip a ten..... ?? v místě chybějících zoubků časem povolí a začne se rozjíždět směrem dolů i nahoru.
A tak máme najednou vztah, který jen MÁME. Jsme spolu, ale to je všechno. Zvyk či neschopnost se rozejít. Ale všechny zoubky jsou rozjetý, bunda už neplní svou funkci tak dobře, jak na začátku, kdy jsme byli čerstvě zamilovaní a opatrní na každý pohyb ve vztahu. Nyní nám drží vztah vědomí, že jsme spolu toho prožili již tolik... a dole možná to zasunutí, možná nám funguje ještě sex. A taky na cestě k vršku můžou nastoupit pomáhači - něco jako spínací špendlíky, aby nahradili rozjetý zip - bývají to děti, milenci, workoholismus, někteří přátelé, které stále zveme domů, abychom nebyli jen sami dva, když spolu už nedokážeme jen tak být. Časem dojde i k rozpojení v samém základu, zip nám plandá, bunda neplní svou funkci vůbec, je nám zima, ale u krku jsme zapnutí tak, že to cítíme jako oprátku - a neumíme se vymanit. PROČ?
Protože stále máme v sobě společností vnucená pravidla, že jsme se ZAVÁZALI K TOMU, BÝT SPOLU V DOBRÉM I ZLÉM, tak toho druhého prostě nějak nemůžeme opustit, když on má ty chybějící zoubky v zipu a asi by zůstal sám a on sám být neumí. Je to citové vydírání i od společnosti, od církve, od kohokoli, kdo nás nutí být s někým, ke komu necítíme lásku, jen soucit nebo lítost. Postaráme se o něj, ale žijeme sami pro sebe pak druhý život - tajně, aby nevěděl... A tohle podporuje dnešní společnost !!! A říká tomu zodpovědnost.
Pro mě je zodpovědnost to, když něco činím, pak jsem zodpovědná za důsledky svých činů. Ale nemohu být zodpovědná za důsledky činů rodičů mého partnera, kteří jej špatně vychovali a vetkli mu špatné emoční rovnice, takže není schopen s nikým normálně žít, aniž by jej deptal svou "závislou láskou" a nebo děti "opičí láskou". Za to jsou zodpovědní oni. Já, když to zjistím a chci být zodpovědná, rozejdu se s tímto člověkem, abych neskončila na prášcích a mohla žít kvalitní život, ne život v okovech psychicky nestabilního člověka, který je schopen mi časem vnutit, že ten "vadný článek vztahu" jsem já.
ℒℴνℯ❤
art by: Victoria Stoyanova
https://www.laska-vztahy-duse.cz/Zobrazit více
Vztah je jako zip. Tvoření vztahu je jako zapínání zipu.
Potkají se - on a ona - a každý má svůj život, který doteď žil. Někdy vstává, někdy jí, má nějaký hudební vkus, líbí se mu nějaké barvy, má ...nějaké koníčky, kamarády, má vztahy se svou vlastní rodinou, má nějak uspořádanou kuchyň a vůbec domácnost, má svůj režim dne, má své zvyky a někdy i zlozvyky. Každý máme něco :-)
A nyní se sejdou, vezmou se za ruce, chytne je to u srdce a oni se rozhodnou, že to spolu zkusí ( sepnou spodní část zipu třeba u bundy jako příklad ) A nastane fáze zapínání zipu, zoubek po zoubku jede jezdec nahoru, zoubky do sebe zapadají. Například mají rádi stejnou muziku, mají podobně laděné koníčky, rozumí si se svými kamarády a třeba s rodinou, mají podobně zařízenou kuchyň či domácnost vůbec.. to jsou stejné věci, které do sebe zapadají samy od sebe. Zapadat mohou i rozdílné věci - např. každý vstává do práce jinak, jeden dělá od 8 hodin, tak déle spí, a druhý od 6 hod., tak vstává dříve - a ráno si v koupelně nepřekáží a proběhne to hladce. I to jsou plusy do vztahu. A zip se pěkně zapíná, nedrhne...
Jenže může nastat situace, že v životě jednoho je něco dost zásadního, co vztah může velmi ovlivnit, znekvalitnit či rozviklat ( na jedné straně zipu chybí zoubek ). Může jít i o tak "banální věc", jakou je chybějící láska k sobě samému. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě normálního člověka, ale lidé, co jí nemají, všechny ty ostatní nazývají sobci. Je to proto, že ostatní žijí pro sebe a ty druhé přibírají k svému životu jako bonus a jsou za to rádi. Zatímco člověk, kterému sebeláska chybí, žije pro někoho, obětuje se pro něj, ať je to partner nebo děti, či dokonce rodič. Neumí žít svůj život, nedovolí si to, má z původní rodiny vsugerováno, že je potřeba žít pro někoho a svoje touhy a přání potlačit, protože je to sobecké. NENÍ !!! Sobec je ten, kdo získává cokoli na úkor druhého člověka, když mu ubližuje, aby něco získal, když ho omezuje, aby něčeho dosáhl, když jej shazuje a pomlouvá, aby vypadal lepší. To je sobectví. Ale když si vyjdu s kámoškou na víno a zdržím se tam do rána, protože si máme co říct, či se začne tančit a já se dobře bavím, zatímco zatrpklý partner doma čučí na nudný seriál a hulí jednu cigaretu od druhé, protože si neumí jinak vyplnit volný čas, tak to není sobecké. To je sebeláska. A když někomu chybí, začne omezovat toho druhého svou nadměrnou péčí, začne jako správný manipulátor házet hlášky jako např. "kdybys mě měl rád, tak se nikdy nejdeš sám bavit, ale budeš tu se mnou" apod. Nebo trochu nevinnější: "tak jdi, já to tu nějak přežiju". A pak partnerovi během dvou hodin pošle 5 sms, kdy už přijde domů, že je tam tak sám.... To je citové vydírání na základě neschopnosti být sám se sebou a zabavit se, čímkoli - od pletení, lepení modelů, přes jízdu na kole až po cvičení v nějakém kolektivu. Někdo by dal nevím co za to, kdyby měl od partnera na chvíli pokoj, aby si mohl 2 hoďky číst... například. No a tak tenhle chybějící zoubek v tom pomyslném zipu najednou musíme ve vztahu řešit.
Jsou dvě řešení:
- buď s tímto partnerem být nechci a rozejdu se s ním, protože už vím, co může následovat ( závislost partnera, výčitky, dokonce to může dojít až k domácímu násilí, když je jeden čím dál tím víc závislý na partnerovi, který je čím dál tím víc rozlítaný a má hodně přátel )
- nebo tento zoubek můžeme přeskočit - ono to jde, zapnout to, když si teď dáte hodně bacha, opatrně přiložíte obě půlky k sobě a co nejopatrněji přejedete jezdcem až k dalšímu zoubku. Pak už se zip zapíná zase dobře a vše vypadá, že je dokonáno, že jsme přestáli tuto jednu záludnost a vztah máme vytvořený ( zapneme zip až ke krku ) - pokud se objeví ještě další chybějící zoubky, uděláme s nimi totéž ( např. jeden má rád zvířata a druhý je nesnáší, nebo jeden chce děti a druhý ne, nebo obyčejné - jeden má rád doma ticho a druhý nemůže v tichu vydržet ani minutu )
Tak máme zapnutou bundu i vztah. Jdeme spolu životem a je nám pěkně teplo, hřeje nás láska a pomyšlení, že máme toho pravého. Jenže v každém životě nastanou i krušnější chvíle. Můžeme počítat s tím, že se neshodneme s rodiči, ve výchově dětí, rozbije se nám víc spotřebičů najednou nebo nám někdo nabourá auto, jakékoli neshody s bývalým partnerem a potřeba podpory od současného partnera, ztráta zaměstnání, cokoli... Může nastat jakákoli napnutá situace v životě partnerů, která působí jako vichřice, vánice, ledová sprcha, při které se choulíme, přetahujeme se v bundě nebo i o bundu, různě napínáme zip a ten..... ?? v místě chybějících zoubků časem povolí a začne se rozjíždět směrem dolů i nahoru.
A tak máme najednou vztah, který jen MÁME. Jsme spolu, ale to je všechno. Zvyk či neschopnost se rozejít. Ale všechny zoubky jsou rozjetý, bunda už neplní svou funkci tak dobře, jak na začátku, kdy jsme byli čerstvě zamilovaní a opatrní na každý pohyb ve vztahu. Nyní nám drží vztah vědomí, že jsme spolu toho prožili již tolik... a dole možná to zasunutí, možná nám funguje ještě sex. A taky na cestě k vršku můžou nastoupit pomáhači - něco jako spínací špendlíky, aby nahradili rozjetý zip - bývají to děti, milenci, workoholismus, někteří přátelé, které stále zveme domů, abychom nebyli jen sami dva, když spolu už nedokážeme jen tak být. Časem dojde i k rozpojení v samém základu, zip nám plandá, bunda neplní svou funkci vůbec, je nám zima, ale u krku jsme zapnutí tak, že to cítíme jako oprátku - a neumíme se vymanit. PROČ?
Protože stále máme v sobě společností vnucená pravidla, že jsme se ZAVÁZALI K TOMU, BÝT SPOLU V DOBRÉM I ZLÉM, tak toho druhého prostě nějak nemůžeme opustit, když on má ty chybějící zoubky v zipu a asi by zůstal sám a on sám být neumí. Je to citové vydírání i od společnosti, od církve, od kohokoli, kdo nás nutí být s někým, ke komu necítíme lásku, jen soucit nebo lítost. Postaráme se o něj, ale žijeme sami pro sebe pak druhý život - tajně, aby nevěděl... A tohle podporuje dnešní společnost !!! A říká tomu zodpovědnost.
Pro mě je zodpovědnost to, když něco činím, pak jsem zodpovědná za důsledky svých činů. Ale nemohu být zodpovědná za důsledky činů rodičů mého partnera, kteří jej špatně vychovali a vetkli mu špatné emoční rovnice, takže není schopen s nikým normálně žít, aniž by jej deptal svou "závislou láskou" a nebo děti "opičí láskou". Za to jsou zodpovědní oni. Já, když to zjistím a chci být zodpovědná, rozejdu se s tímto člověkem, abych neskončila na prášcích a mohla žít kvalitní život, ne život v okovech psychicky nestabilního člověka, který je schopen mi časem vnutit, že ten "vadný článek vztahu" jsem já.
ℒℴνℯ❤
art by: Victoria Stoyanova
https://www.laska-vztahy-duse.cz/Zobrazit více